SOR spol. s r.o. Libchavy – Při nedávné návštěvě v libchavské firmě na výrobu autobusů SOR, jsem se mimo jiné dozvěděl, že loňský rok byl velice náročný v otázce subdodavatelů a s tím se perou všichni výrobci. Důležité jsou zásadně ceny nakupovaných komponentů. Rozdíl je jestli budou v korunách nebo eurech, ve vzájemném kurzu měn i spekulaci. Firma má přes sedm set zaměstnanců, jejich počet mírně kolísá i podle toho, kolik se jede směn, jak jsou zakázky urgentní. Vlastní závod jsem si prošel společně s výrobním ředitelem Ing. Rudolfem Sýkorou a nad minulostí a dalším směřováním této společnosti jsme se zastavili společně s generálním ředitelem SORu Ing. Jiřím Paroulkem. Bylo toho hodně, co jsem si se zájmem vyslechl a dozvěděl…
Dle slov generálního ředitele Jiřího Paroulka, jsou stále problémy s dodávkami především elektronických a elektrických komponentů, běžně firma vyrábí sedm set až osm set autobusů ročně, letos je jejich cílem autobusů šest set, což je přibližně patnáct vozů týdně. Přesto k letošnímu roku vzhlíží s optimismem, hodnotí svou produkci zakázkově dobře. Například oproti firmě IVECO, jsou jejich cílovou skupinou menší zákazníci a jsou schopni flexibilně reagovat na speciální požadavky. Stále platí to, že shánějí motivované a zručné zaměstnance. Zaměstnanost v našem okrese je však vysoká a noví kvalitní pracovníci se neshánějí vůbec lehce. Co se týče mezd, jsou na průměru, srovnatelně se zaměstnavateli v okolí. Firma spolupracuje se Střední školou automobilní v Ústí nad Orlicí a společně jsme se shodli na tom, že v nedávné minulosti řemeslo ztratilo ve společnosti a tím i ve vzdělávání svůj kredit. Staří poctiví řemeslníci vymírají a nových s pocitem loajality, odpovědnosti nebo závazku, je bohužel jako šafránu. Chybí znalost i zručnost, běžná je vysoká fluktuace a tím nemožnost hlubšího zapracování.
SOR je výjimečně úspěšný. Dosahuje velmi vysokých obratů a takových firem je v ČR pouze 0,5 % . V případě SORu obrat činí zhruba 3 mld. korun (nákup materiálu je za 2,1 až 2,2 mld.). Odbyt produkce je už historicky z dobrých padesáti procent stále zajištěn na území bývalého Československa. Tento trh se pomalu nasycuje a je samozřejmě potřeba se dívat i do zahraničí, kde je díky dotacím z evropských fondů zájem především o elektrobusy. Jedná se například o Bulharsko, Rumunsko, Estonsko, Polsko…, zde doposud jezdily velmi staré dieselové autobusy a tak je to pro ně velký modernizační skok. Přesto celková výroba autobusů a nejenom v SORu, se stále zaměřuje na dieselové a plynové motory, trolejbusy. Baterie do elektrobusů jsou totiž pořád neúměrně drahé a jejich skutečná životnost je otázkou. Dodavatelé uvádějí 5-6 let, jenže v praxi se často stává, že baterie jsou za 3-4 roky prázdné… Přání a zadání od evropských úředníků a politiků jsou opět neúměrně ambiciózní k reálnému stavu věcí a na klidu ve společnosti nepřidají.
