Rokytnice v Orlických horách – Existuje vůně, kterou člověk nikdy nezapomene. Směs mazacího oleje, rozehřátého kovu, kouře a starého dřeva. Ucítil jsem ji hned, jak jsem v Rokytnici vešel do depa…
Než jsem se dostal k práci pro město a později do Senátu, byl jsem zaměstnancem Českých drah. To není řádka v životopisu, kterou bych někam dopisoval pro efekt. Je to část života, kterou poznáte na lidech i po letech.
Parta z Letohradu, která si udělala z volného času práci
O muzeum se stará spolek, jehož domovem je Letohrad. Stojí za zmínku, že tu tedy v praxi funguje spolupráce přes hranici dvou krajů – lidé z Pardubického kraje se starají o expozici, která stojí v kraji Královéhradeckém. Zmiňuji to proto, že se na to snadno zapomene: co v Rokytnici vidíte, původně nevzniklo z krajského programu ani z ministerské dotace. Vzniklo to tak, že se skupina lidí po směně, po víkendech a po večerech rozhodla, že něco nenechá rozpadnout.
A tady bych se rád zastavil u něčeho, co veřejnost obvykle nevidí. Renovace historického stroje není hobby v garáži. Je to hledání dílu, který se čtyřicet let nevyrábí. Je to soustružení náhrady podle výkresu, který někdo naštěstí neroztrhal. Je to stovky hodin, po kterých se stroj pohne o kus dál a laik nepozná rozdíl.
Co Rokytnice ve skutečnosti uchovává
Snadné je říct, že jde o nostalgii. Ale nostalgie se dá koupit v antikvariátu. Tady jde o něco jiného – o řemeslo.
Železnice byla po generace obor, kde platila přesnost, odpovědnost a pravidla, která se nediskutovala, protože za nimi stály lidské životy. Kdo obsluhoval návěstidlo nebo výhybku, věděl, že improvizace není ctnost. To myšlení nebylo jen technické, bylo to i určité pojetí služby. A v muzeu, kde jsou stroje udržované do posledního šroubu, je to myšlení pořád fyzicky přítomné.
Proto mě potěšilo, kolik po expozici běhalo dětí. Ne kvůli statistice návštěvnosti, ale protože dítě, které jednou vidělo, jak je stroj poskládaný a že za ním stojí něčí ruce, se na techniku dívá jinak než dítě, které zná jen displej mobilu.
Malá poznámka na závěr
Kdykoli se v regionu mluví o tom, co přitáhne návštěvníky, mluví se o velkých projektech. Rokytnice je připomínkou, že to jde i jinak – že místo dokáže dostat na mapu pár lidí, kteří se rozhodli něco nevzdat.
Spolku držím palce a nabízím pomoc tam, kde ji ode mě může využít. A sám sobě jsem si ten víkend potvrdil jednu věc: Člověk tu dráhu v sobě nosí pořád.
