Žamberk/Orlickoústecko – Existují výročí, která se slaví s dechovkou na náměstí, a pak jsou taková, o kterých se skoro neví – protože ta práce se celých třicet let dělala za zavřenými dveřmi a mluvit o ní nahlas by znamenalo mluvit o věcech, které lidé nechtějí mít v novinách.
Žamberská Cesta pro rodinu patří do té druhé kategorie. A právě proto jsem její pozvání na setkání k třicátému výročí přijal rád.
Od čtyř písmen k šesti službám
Začalo to v červenci 1996. Občanské sdružení CEMA, pár nadšenců a jedna docela prostá myšlenka: že rodinám se dá pomáhat dřív, než se rozpadnou. Od začátku u toho stojí Dana Hubálková – a to je v neziskovém sektoru samo o sobě údaj, který se nevidí často. Třicet let jedné organizace bez toho, aby se v jejím čele vystřídalo pět lidí a tři různé koncepce.
V roce 2018 se CEMA přejmenovala na Cestu pro rodinu. Nešlo o marketing, ale o to, že původní jméno už nestíhalo popsat, co všechno se za těmi lety nabalilo:
- Rodinné centrum – maminky, tatínkové, prarodiče, kroužky, semináře, výlety
- Dětská skupina Maceška – péče o předškolní děti
- Klub bez klíče – volný čas pro starší děti, ročně jich sem projde okolo tří stovek
- Azylový dům a Krizová pomoc – pro ženy a matky s dětmi, které se ocitly bez bezpečného bydlení
- Dům na půl cesty – od roku 2008 pro mladé lidi mezi 18 a 26 lety bez rodinného zázemí
- Sociální rehabilitace – doprovázení klientů i mimo pobytové služby
Dana Hubálková to kdysi popsala větou, která se mi vryla do paměti: vždycky reagovali na nějakou potřebu v regionu službou, kterou zatím nikdo nedělal – až se jim ten původní záměr docela rozkošatěl. Přesně tak to vypadá zdravý růst. Ne podle projektové žádosti, ale podle toho, co lidé zvenčí opravdu potřebují.
Co znamená „třicet let“ v číslech
Ročně projde jejich službami přibližně šedesát dospělých a sto dětí v Azylovém domě a Krizové pomoci, dvacet mladých dospělých v Domě na půl cesty a více než tři stovky rodin v Rodinném centru.
Vynásobte si to třiceti. Dostanete číslo, které se blíží počtu obyvatel nemalého města – a každé z těch čísel byl konkrétní člověk v konkrétně nepříjemné situaci.
Proč mě zaujal Dům na půl cesty nejvíc
Osm lůžek. Jeden rodinný dům v Sadové ulici nad Albertinem. Zahrada s altánem.
Přicházejí sem lidé, kteří v osmnácti opustili dětský domov nebo výchovný ústav – tedy v okamžiku, kdy stát prohlásí, že už jsou dospělí, a přestane se o ně starat. Většina z nás v osmnácti měla za sebou rodiče, kteří nám vysvětlili, jak se platí složenka, co je to výpovědní lhůta a proč se nevyplatí brát si první nabídnutou půjčku. Tito mladí lidé nikoho takového nemají.
Rok v Domě na půl cesty je tedy vlastně náhrada za to, co ostatní dostali zdarma a bez vyžádání: prostor naučit se hospodařit s penězi, hledat práci, vycházet s okolím a postarat se o sebe. Organizace si budovu v roce nedávném odkoupila do vlastnictví, aby s ní mohla pracovat dlouhodobě – a to je rozhodnutí, které svědčí o tom, že tady nikdo neplánuje na jedno dotační období.
Neziskovka, která si na sebe částečně vydělává
Jednu věc bych rád vyzdvihl zvlášť, protože se o ní nemluví. Cesta pro rodinu provozuje vlastní grafické studio a e-shop s výrobky. Nabízí komerční služby a jejich výnos jde zpátky do služeb pro klienty.
To je přístup, který by si zasloužil napodobovat. Kdo si část prostředků obstará vlastní prací, nemusí u každého rozhodnutí přemýšlet o tom, jak bude vypadat v příštím kole žádostí. A tím pádem může dělat práci koncepčně – což je u sociálních služeb, kde se výsledky poznají až po letech, zásadní rozdíl.
Jak pomoct
Kdo chce na třicátiny přispět něčím užitečnějším než gratulací, možností je řada. Pravidelná podpora prostřednictvím Klubu příznivců, jednorázový dar na účet 198498157/0300, materiální pomoc – od kancelářských potřeb až po zbytky látek a korálky do výtvarných kurzů – nebo dobrovolnictví, třeba doučování dětí v Azylovém domě. Dá se využít i jejich grafické studio, nakupovat přes GIVT nebo si prostě něco koupit v jejich e-shopu.
Dary si lze podle zákona o daních z příjmů odečíst od základu daně – firmy až do třiceti procent, fyzické osoby do patnácti.
Na závěr
Tři desítky let znamenají, že v Žamberku a okolních obcích vyrostla celá jedna generace s tím, že když se něco pokazí, je kam jít. Že matka s dětmi nemusí v půl desáté večer řešit, kde budou spát. Že osmnáctiletý kluk z ústavu nemusí skončit na ulici.
Není to samozřejmost. Je to výsledek toho, že třicet let po sobě někdo vstával a šel to dělat – i ve dnech, kdy to nikoho nezajímalo a žádná novinářská kamera u toho nebyla.
Děkuji Daně Hubálkové a celému jejímu týmu. A přeju jim do dalších let dvě věci: dostatek prostředků a hlavně co nejmíň práce. Protože to by znamenalo, že v Žamberku a okolí je konečně o něco méně lidí v nouzi.
