Řetůvka/Letohrad/Černovír – Nejdřív Řetůvka, o týden později Letohrad a Černovír — a ty dvě poslední dokonce v jeden den. Výročí sboru, soutěž mladých hasičů, nová cisterna. Tři místa, tři důvody a všude stejná scéna: Nastoupená řada, prapor, pár vět do mikrofonu od pozvaných hostů. A pak se zástup rozpadne a začne to, kvůli čemu tam lidé opět rádi přišli: soutěžení, potkávání se, se spřízněnými sbory, volná zábava.
U hasičů se vždycky najde důvod k oslavě. A já si to rád užívám s nimi.
Řetůvka: 140 let je výročí, které vzbuzuje respekt
V sobotu 12. září slavili v Řetůvce 140 let od založení sboru dobrovolných hasičů.
Zkusme si to na chvíli přepočítat. Když se v Řetůvce zakládal hasičský sbor, vládl v Rakousku-Uhersku František Josef I. a do konce monarchie zbývalo třiatřicet let. Ten sbor přežil první světovou válku, vznik republiky, okupaci, znárodnění, čtyřicet let režimu, který spolkový život spíš dusil, i sametovou revoluci. Funguje dodnes. Tohle se dá říct o velmi málo institucích v této zemi.
A přitom to nikdy nebyl nápad shora. Nikdo nerozeslal metodický pokyn. Sešli se chlapi, kteří viděli, jak vypadá vesnice po požáru, složili se na stříkačku, postavili zbrojnici a začali cvičit. Ta myšlenka drží 140 let.
Letohrad: pohár, který nese moje jméno, ale patří dětem
O týden později, v sobotu 19. září, se u letohradské zbrojnice od desáté hodiny běžela soutěž mladých hasičů O pohár starosty města Letohrad. Pořádal ji zdejší sbor dobrovolných hasičů, akci podpořilo město a Národní sportovní agentura.
A dívat se bylo na co. Kdo nikdy neviděl požární útok dětského družstva zblízka, netuší, o čem to je. Sedm dětí, hadice, přenosná stříkačka, dva terče — a rozdíly na desetiny sekundy. Není to folklór a není to hra na hasiče. Je to trénovaná souhra, ve které každý ví, kde stojí, co dělá a co bude dělat za dvě sekundy. K tomu štafety, uzly, běh. Přesně ty dovednosti, které se u někoho z nich za deset let promění v něco úplně vážnějšího.
Děkuji všem, kdo soutěž připravili — rozhodčím, organizátorům, lidem u občerstvení, vedoucím jednotlivých družstev. A zvlášť těm, kteří po skončení uklidili areál tak, že po nich nebylo poznat, že tam nějaká akce proběhla.
Černovír: jedenáct milionů, dva roky příprav a jeden dobrý den
Tentýž den odpoledne jsem zamířil do Černovíru. Na hasičském cvičišti Pod Lesem tam slavnostně předávali novou cisternovou automobilovou stříkačku CAS 30 na podvozku Tatra T 815 6×6.2. Nahradila cisternu, která černovírským hasičům sloužila dvacet let.
Čísla za tím stojí za připomenutí, protože ukazují, jak se taková technika ve skutečnosti pořizuje. Vozidlo stálo 11 milionů korun. Čtyři miliony pokryla dotace ze státního rozpočtu, 750 tisíc přidal Pardubický kraj, zbytek — tedy víc než šest milionů — uhradilo město Ústí nad Orlicí ze svého. Celé to trvalo skoro dva roky příprav. Nová cisterna veze 8 500 litrů vody a má šestimístnou kabinu.
Vozidlu požehnal farář Petr Soukal. Pro někoho zvenčí je to zvláštní obřad — lidé stojí kolem automobilu a někdo nad ním pronáší modlitbu. Ta tradice má ale docela přesný obsah. Nežehná se plechu ani motoru. Žehná se tomu, k čemu ten stroj slouží, a hlavně lidem, kteří do něj budou nasedat ve chvíli, kdy ostatní půjdou opačným směrem.
Hasičské auto je totiž jediné vozidlo v obci, které se kupuje s vědomím, že s ním nikdo nikam nechce jet. Takřka každý výjezd znamená, že se někde stalo něco zlého. Přesto je dobré ho mít — a mít ho v co nejlepší kondici.
Program pak dostal přesně tu podobu, jakou má takový den mít: ukázky techniky, historické fotografie, ukázka hašení oleje a aktivity pro děti. Cisterna míří rovnou do výjezdové služby a posílí připravenost jednotky i mimo území města.
Co mi z těch tří zastavení zůstalo
Dobrovolní hasiči jsou v našich obcích tři věci zároveň, a mluví se jen o té první.
Jsou záchranná složka. Tam, kde profesionální jednotka dojede za deset a víc minut, rozhoduje o následcích to, kdo je na místě první. Obvykle jsou to místní lidé s pípákem v kapse, kteří v tu chvíli nechají práci, oběd nebo spánek.
Nemusí vždycky hořet, aby byli technickou rezervou obce. Povodně, vichřice, spadlé stromy, zatopené sklepy, hledání pohřešovaného. Není toho málo.
A jsou také často jediný funkční kroužek pro děti na vesnici. Mladí hasiči bývají v mnoha obcích jediná pravidelná volnočasová činnost, ke které se dá dojít pěšky. Bez dojíždění do města, bez drahého vybavení. Učí se tam disciplína, spolupráce a schopnost udělat něco pro druhé.
Poděkování a přání
Děkuji hasičům v Řetůvce za pozvání a gratuluji jim ke 140 letům — držet sbor v takové formě po čtrnáct desetiletí není samozřejmost, je to práce mnoha generací. Děkuji všem mladým hasičům, kteří přijeli do Letohradu soutěžit, i jejich vedoucím; bez nich by se žádné družstvo na start nepostavilo. A děkuji hasičům v Černovíru — přeji jim, aby nová Tatra vydržela dlouho, byla spolehlivá a hlavně aby se z každé cesty vrátili všichni zpátky.
A protože jsem si tu pochvaloval, že u hasičů je vždycky důvod k oslavě, dovolím si konstatovat: nejlepší hasičská oslava je ta, na kterou přijdou všichni a ve zdraví a pohodě.
Ať vám kalendář plní právě takové dny.
